-František Šafránek-

Dvanáct let bere na zájezdy housle, a také tentokrát je má s se-
bou. Hrál už na lodi – na Baltickém moři; v letadle – z Prahy do
Moskvy a z Chartúmu do Káhiry; v autobuse – z Hradce Králové
do Prahy; a jak se dovíme, i ve vlaku. Hrál v Kostarice na vysoké
poutní skále, v Chartúmu na univerzitě. V Berlíně, Sofii, Bukurešti,
Moskvě, Curychu, New Yorku, Mexico City, Manchestru, Bruselu,
Varšavě, Káhiře. Nejkratší, několikaminutové vystoupení měl jako
student konzervatoře na lodičce pod Karlovým mostem a nejdelší,
čtrnáctihodinové, ve vlaku z Košic až do Běchovic, když se vraceli
z vítězného zápasu s Jednotou.
Byla to spíš příležitostná vystoupení. Kdysi toužil hrát na sku-
tečných koncertech pro ty, kdo hudbě rozumějí, a když nerozumějí,
alespoň mlčí. Na fotbale křičel kdekdo, jako sluchař je bohužel
vždycky slyšel. Nejvíc ho mrzelo, když volali: „Vem si housle, srabe!“
Věděl sám, že právě zkazil balón, ale jakým právem ho uráželi?
Byl vždycky prudký, občas se také na hřišti hádal, měl chuť přelézt – 29 –
plot a jednu jim plácnout. Uklidňoval se tím, že volají jednotlivci, kte-
ří by v životě nezmáčkli pořádně ani housle, ani soupeře. Kdyby to
dokázali, měli by jiné myšlení a jiné obličeje, než jaké občas spatřil.
Nezvyklé spojení kopaček a houslí mu ostatně přinášelo odjak-
živa trápení. Táta nesnášel hudbu, a tak cvičil na půdě. Učitelé zase
zrovna nemilovali kopanou.
Zprvu hrál klukovsky za mužstvo náramného jména: SK Ďolík.
Mezi dvěma stráněmi bylo nutné protivníka odhodit a oběhnout. Hrál
tak dobře, že si soupeř kladl podmínku: „Šafránek musí hrát bos.“
Chodil s promodralýma nohama k mámě a ta – zamilována do
myšlenky, že bude muzikantem – ho prosila, aby nechal fotbalu.
Ujišťoval ji v té době trochu velikášsky a zároveň zoufale:
„Mami, jednou budu hrát za národní.“
Viděla by ho raději hrát v orchestru Národního divadla. Ne-
pomohly ani poznámky profesorů nad rukama rozedřenýma od
škváry. Učil se vést smyčec i míč. Hrál za Spartu levou spojku a za
konzervatoř – Beethovena.
Už před vojnou zvítězil fotbal, ale ani housle neprohrály natrvalo.
V době největšího tréninkového vypětí, kdy druzí odpočívali při
knížce či kartách, cvičil etudy celé hodiny všude, kde bydleli: v hote-
lu Costa Rica v San José nebo na zimním soustředění v Bedřichově.
Často si říkal: už s tím praštím, už nemohu. Ale znal ze hřiště nutkání
něco překonat a dovést do konce, zničit předcházející pochyby. Pak
byl šťasten, že neslevil. Mužstvo vždy čekalo, až vyndá z pouzdra
„stradivárky“ a spustí. V mnohých městech světa sklízeli odpoledne
potlesk za český fotbal a večer za českou písničku.
A máma byla nakonec spokojena: hrál za to národní.
V rozhlase hlásil v třiapadesátém roce z Rumunska nestor repor-
térů Josef Laufer (měl už za sebou tisíc dvě stě přímých reportáží):
„Na trestný kop jde Šafránek. Chystá si míč, ale brankář si je
příliš jistý, je to daleko za čtvercem, nenechal si vůbec postavit zeď.
A vedeme jedna nula!“ Tenkrát jedinou brankou zápasu rozhodl s konečnou platností
o postupu na mistrovství světa a ještě mnohokrát potom pomá-
hal svému mužstvu prudkými trestnými kopy do sítě výborných
brankářů. Měl krátký švih a bleskový úder. Hrál léta spolehlivě,
jistými odkopy a dlouhými pasy posílal míč napříč hřištěm. Nejlíp
se hrávalo na Borovičku, který se uměl výborně postavit.